UŠI A VÍTR - VEČERY POTULNÉ AKADEMIE
BRNO, KLUB BORO, KŘENOVÁ 75
VEČERY "UŠI A VÍTR" V KLUBU BORO BYLY ROZŠÍŘENY O POSTUPNĚ BUDOVANÝ PROGRAM TAKÉ NA DALŠÍ DNY V TÝDNU. NA TĚCHTO VEČERECH SE PODÍLÍ POTULNÁ AKADEMIE, AGENTURA VETUS VIA I DALŠÍ NEZÁVISLÉ INICIATIVY.
plakát ke stažení zde
Čtvrtek 9. září 2010 - Klub Boro, Křenová 75
UŠI & VÍTR - 271. večer Potulné akademie
20.00 - Deer Deer - progressive-post
21.00 - Oswaldovi - indie-folk
22.00 - Have To Be Distanced - post-instrumental
vstupné 60,- Kč
PŘIPRAVUJEME:
Čtvrtek 16. září 2010 - Klub Boro, Křenová 75
UŠI & VÍTR - 272. večer Potulné akademie
19.45 - Potulná akademie - Kořeny blues
20.15 - Stoker One Man Band - resophonic blues - Chrudim - http://bandzone.cz/fan/stoker
21.30 - Mary and the Baby Cheeses - alternative-experimental - Berlin - http://bandzone.cz/maryandthebabycheeses
vstupné 60,- Kč
Čtvrtek 23. září 2010 - Klub Boro, Křenová 75
UŠI & VÍTR - 273. večer Potulné akademie
20.00 - Filmový klub Potulné akademie
"Anna v přední linii" (Anna, Seven Years on the Frontline)
režie Masha Novikova, Netherlands, 2008, 78 min. - ve spolupráci s festivalem Jeden svět
uvedení knihy Johna Boka "Léčba Bokem", Šalamoun 2010
vstup volný
Pátek 24. září 2010 - Klub Boro, Křenová 75
Francouzská experimentální scéna v Brně!
20.00 - fifa - ambient - down-tempo - industrial - Paris - www.myspace.com/fifamusique
21.30 - TEVE - indie - electroacoustic - melodramatic popular song - Brno - www.myspace.com/tevemusic
vstupné 60,- Kč
Čtvrtek 30. září 2010 - Klub Boro, Křenová 75
UŠI & VÍTR - 274. večer Potulné akademie – večer Ears&Wind Records
19.45 - Radek Dyma - křest nové knihy - autorské čtení
20.15 - Chór vážskych muzikantov - underground - Trenčín - www.chvm.sk - uvedení vzpomínkové knihy Od Bolševika k nezávislosti
21.30 - Betonovej Bez - kakofonní underground - Brno - www.betonovejbez.cz
vstupné 60,- Kč
POTULNÁ AKADEMIE:
Básníkům, hudebníkům, malířům, performerům a všem bytostem múzickým.
30. 6. 2005 se uskutečnil 1. večer Potulné akademie. Tehdy v létě bylo v Brně mrtvo. Tak mi to aspoň bylo ze všech stran tvrzeno. Oponoval jsem: "Protože jste mrtví vy!" Dlouhobě největší návštěvnost byla v témže roce 14. 7. Doby se změnily, klubů je víc, městem B. placených "atrakcí" (mezi bagry a sbíječkami) je také hodně, i když ne požehnaně. Má Potulná akademie budoucnost? Nepodcenil jsem něco? Nepřecenil sebe? Stále si myslím, že ne.
Klub Boro (na Křenové ulici č. 75) je otevřený. A i nadále se snažím produkci - snad i výhledově - zpracovávat. Ale na "zábavu", zdá se, nejsem odborník. Přesto bych uvítal, aby i nadále se u mne scházely žádosti o vystoupení - kapel, básníků, performerů, jednou měsíčně umělců výtvarných, lze akceptovat i veřejné zkoušky nejrůznějších žánrů, nevylučuje se divadlo, ani film, tématické večery dle představ kumštýřů nejrůznějšího ražení.
Možná z tohoto mého psaní máte dojem bezradnosti, slabosti, či dokonce marnosti. Možná to tak je. Možná ne. Je to jen můj hlas, nic víc. Názory měním, jen když cítím zásadní pochybení. Tak tomu zatím není. Tedy - opakuju - klub Boro je otevřen. Koordinovaným snahám, kultuře, zábavě, posezení s přáteli, dobré vůli - a pro toto vše - mohu-li mluvit za sebe - poskytuje dobré zázemí, provozní předpoklady i program. - j. e. f.
"Novověk rád zdůvodňoval opatření techniky užitkem pro blaho člověka. Tím zakrýval zpustošení, které napáchala její bezohlednost. Myslím, že budoucnost bude mluvit jinak. Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa. Člověk zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života. To představuje nedozírné možnosti rozvoje, avšak též zkázy, zvláště tehdy, když jde o lidskou bytost, která je zřejmě daleko méně v sobě upevněná a zajištěná, než se většinou má za to. Je to elementární nebezpečí, které se rozrůstá do nezměrna tím, že toto zasahování provádí anonym, "stát". Poměr k přírodě proto nabývá povahy krajního rozhodnutí: buď se člověku podaří správně uskutečňovat svou vládu nad světem, a pak to bude gigantické dílo, anebo přivede všechno k záhubě."
Romano Guardini: Konec novověku, 1950
"To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu.
Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu.
V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to,
co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry - technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc
osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem."
Tomáš Baťa v roce 1932
Mistr Eckhart řekl, že žádný člověk nedojde v tomto životě tak daleko, aby se nemusel projevovat vnějšími díly. Neboť i když se oddá životu nazíravému, nemůže přestat jen na sobě, jsa pln čistou plností, ta musí z něho vytékat a činným životem se projevovat.
Člověk, který nic nemá, může být štědrým, protože je to vůle, která chce dávat. Má-li ale člověk velká bohatství a nic nedává, jistě nemůže být nazván štědrým. Právě tak nemůže být ctnostný člověk, který ctnost nevykonává, je-li k ní čas a příležitost.
A proto: ti, kteří se cvičí jen v nazíravém životě a ne také v dílech vnějších, uzavírajíce se úplně před vnějším světem, ti jsou všichni oklamáni a stojí to s nimi špatně. To pravím já, člověk, stojící v životě nazíravém, jenž by se mohl a měl osvoboditi
ode všech vnějších děl, pokud je v nazírání. Ale potom musí se osvědčiti ve vnějších dílech, protože nikdo nemůže se oddat nazíravému životu vždy a bezpodmínečně - a tak se stává život činný držením života nazíravého.
Meister Eckhart, Deutsche Predigten und Traktate
k výstavě Jana Steklíka v opavském Domě umění - leden-únor 2008
Byv vyzván k několika slovům k dílu Jana Steklíka, omezím se na ryze osobní vidění věci. Nelze tvořit proti svému temperamentu, řeklo by se nadání a osobní touze po vyjádření. Nelze než vrátit se k původní otázce vážnosti a nevážnosti, jakési původní odlehčenosti -
řekněme třeba po výtce pohostinské či hospodské - což je rovněž otázka životně komunikační - zásadně skrze své odpovědi (které jsou výsledkem pozorování a činnosti) traktující život ve vší bohatosti jeho šíře.
[celý text zde]
„Proč se na Malé Straně nevyskytují žádní černoši?" ptá se v hospodě U kocoura Egona Bondyho maoista z Konga.
„Protože tajně konspirujou a Malá Strana je skrznaskrz prošpikovaná estébákama. Černoši se asi obávají, že by tady byli příliš nápadný," vysvětluje Bondy.
„A proč je tady přeestébákováno?" nechápe rwandský trockista.
„Slejzají se tu nezávislí umělci z undergroundu, který sou pronásledovaný totalitním režimem," nastiňuje Bondy problém.
„Proč si na nich zdejší režim chladí žáhu?" křiví ksicht únosce letadel z Tanzánie.
„Sou nezávislí. Vodmítají šlapat jak von píská," vysvětluje Bondy.
„Jaké je vzájemné skóre?" zajímá se výcvikový instruktor sebevražedných atentátníků ze Somálska.
„Pro undergroundový umělce mínusový. Režim z nich naflákal kriminálníky a blbě placený nádeníky. Hodně jich chlastá na doraz, de jim vo kejhák. Jejich jaterní a ledvinový testy to potvrzujou," líčí Bondy existenční fiasko svých diskriminovaných přátel.
[celý text zde]
Rozhovor s Miroslavem „Skalákem" Skalickým, jak jej před lety vedl Vladimír „Lábus" Drápal, a jak jsem jej pro noviny Uši a Vítr, čísla 6 až 8, zkrátil. Tento rozhovor je starý, ale stále dobrý a potřebný. Úplnou verzi najdete na webových stránkách Lábusova vydavatelství - www.guerilla.cz . (j. e. f.)
Co vzpomínky?
Kde začít? Jsem Pražák, ale když mi bylo pět, tak jsme se odstěhovali do Plzně. Pak přišla vojna, kde jsem se seznámil s klukem z Chomutova, ke kterýmu jsem se nastěhoval. Víc jsem znal Teplice, to byla taková první výjimečná cesta. Dozvěděli jsme se, někdy v 70. roce, že v Teplicích existuje jakejsi klub Radar, tak nás tam asi 10 jelo. Zapadli jsme do hospody, seznámili se s pár lidma a ptali se na věci, který nás zajímaly. Všichni říkali: „Počkejte na Čuňase, ten vás provede." A za chvilku se otevřely dveře, vešel Čuňas, s kterým jsme se hned skamarádili, a pak následovala etapa, kdy jsme jednou za 14 dní jezdili dělat bordel do Teplic, zatímco Tepličáci zase jezdili do Chomutova. Pak jsem na inzerát koupil baráček za 12 000 korun u Kamencovýho jezera. Na byt jezdilo tak 20 lidí, ale na tenhle baráček už kolem stovky.
Už jako máničky?
No jasně. Myslím si, že v severních Čechách jich bylo víc než kdekoliv jinde. Třeba v Teplicích byly známý Čuňasovy párty v lázeňskym domě, kde bydlela jen jeho matka a jinak jsme měli celej barák pro sebe. Samozřejmě to vždycky skončilo nějakým policejním zásahem. Ovšem ten tehdy spočíval v tom, že si zapsali občanku a pustili nás. Ale postupně se sranda vytrácela, začínalo to bejt vážnější a v podstatě prdel skončila, protože nás zavřeli. Mý problémy začaly kvůli pitomosti, kdy někdy v roce 71 byl koncert Uriah Heep v Budapešti, kam jela parta, která provokovala policajty. Ze sportu. Nechali jsme si ušít kalhoty z americkejch vlajek a tak. Já jsem s nima nejel, protože jsem jel do Teplic na filmovej festival, ale v Bratislavě je lízli, dali na 14 dní do kriminálu, ostříhali dohola, sebrali hadry a vyhodili ze školy. Když někomu dneska říkáš, že tě honili kvůli hadrům, vlasům, nevědí jestli maj brečet, nebo se tomu smát…
[celý rozhovor zde]
Úplná verze rozhovoru s Ivanem Martinem Jirousem, nahraného v Brněnském rozhlase u příležitosti básníkových šedesátin. Rozhovor byl použit v rámci pásma životních vyprávění, autorských recitací a Mahlerovy 4. symfonie, které bylo vysíláno, v režii paní Evy Řehořové, na stanici ČRo 3 Vltava 22. 9. 2004. Rozhovor v brněnském studiu se uskutečnil jednoho dne koncem července, kdy I. M. J. se vracel bohatýrsky z dalšího ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti a ve studiu na něho čekal J. E. F., s jakýmis takýmis otázkami a několika plechovkami Staropramenu.
Martine, blíží se ti šedesáté narozeniny. Pamětníky i nepamětníky jsi chápán - vedle Václava Havla - jako možná nejznámější bojovník proti totalitnímu režimu. Jak splnil listopad 89 tvá očekávání?
Především, Eriku, není pravda, že jsem jeden z nejvýznamnějších bojovníků proti totalitnímu režimu. Nikdy jsem nebojoval za náš českomoravský národ. Vždycky jsem bojoval pouze sám za sebe. Že jsem za to odseděl osm a půl let, to je daň za hrdost. A klidně jsem ochoten sedět znova osm a půl let, a absolutně mě nezajímá, jaký režim mi vládne. A to mluvím absolutně upřímně. Já jsem bojoval za sebe, a to, že to mělo nějaký dopad na moje přátele, moje okolí, kteří dejme tomu pod mým vlivem se k něčemu rozhodli, to je druhotná věc. Ale nejsem bojovník za nikoho. Pouze za sebe.
Vůči slovu básník máme ostych dodnes. Ale přesto, jaký význam může mít či jaké místo si může „uzurpovat" básník ve společnosti, jaká je dnes?
Především, básník si nesmí uzurpovat nic. Ani žádné místo ve společnosti. Básník může bejt rád, že je naživu a že ho jeho bližní nezabijou.
[celý rozhovor zde]
Tento národ zahyne. Nemá zdravou krev. Demonstrace za legalizaci konopí? Proč ne? Ale proč ano?
Kuřte, riskujte a neškemrejte. Nelíbí se vám, že vám ministerstvo kultury dává málo peněz na vaše
časopisy? Tak běžte pracovat. Aspoň budete mít o čem psát. Žádejte, požadujte. Ale neškemrejte
v trapných suplikách, v nichž ponižujete již předem jakékoli dílo kulturní, s nímž peníze nepohnou.
Ale co s kulturou, která již nenápadně přešla i v jazyce v synonymum zábavy a legrace?
[celý text zde]
Člověk, který se dnes z vnitřních pohnutek stýká s uměním, ocitá se v podivném postavení. Automobil na příklad je stejně umělý výtvor lidský
nejinak než dílo umění; jestliže však ten, kdo se zabývá automobilem, zabývá se bez diskuse skutečností, pak ten, kdo se zabývá uměním,
riskuje dnes, že promrhává život chimérami. Panování vědy a techniky přivedlo vše, z čeho se rodily kultury, do stavu krize, která se víc a víc
podobá agónii. Také umění náleží k tomu kulturnímu jsoucnu, které, je-li v krizi, vyvolává otázku, zda vůbec ještě je. Hluk motorů, pronikající
z ulice do výstavní síně umění, stačí, aby nám - lidem strojové civilizace - připomněl „skutečnost" a vyvolal potřebu vysvětlení, ba ospravedlnění,
k čemu vlastně dnes umění je a zdali vůbec je.
[celý text zde]
Kdybys mohl srovnat atmosféru tří měst, ve kterých jsi žil, Ostravy, Olomouce a Brna, o čem bys mluvil?
Ostrava je „krajina mého srdce", samozřejmě skrze dětství a poezii idealizovaná, dávné město vzpomínek, nevysychající inspirace,
mlčící skála, o niž se opírám dennodenně, jakože jen jedny rodiče jsme měli, jedno dětství a jeden svobodně prodýchávaný osud.
Olomouc pro mne byla přechodnou studijní stanicí v letech 1968-72, kam jsem se začátkem devadesátých let na krátkou dobu vrátil.
Olomouc je pro mě trauma, se svým katolickým hávem, temně přehozeným přes město, které uvnitř „žije" něčím úplně jiným.
Jsem přesvědčen, že v Olomouci se dá jen mlčky malovat, psát prózu, modlit se - nebo se upít. Proto, i když ne jen proto, jsem musel odejít.
Do Brna, které je pro mě město života, poezie, současnosti, přátel. Dnes už vím, že jinde žít nemohu.
[celý rozhovor zde]
Jak psát o výtvarné tvorbě? Popisovat, srovnávat, zařazovat kamsi, odkud není návratu, nebo aspoň řadu let není návratu? Pro sebe se
vždycky snažím vracet se a nořit do prvopočátečních důvodů, do magmatu počátků, původních motivů a impulsů.
Onehdy jsem skládal dohromady jakýsi imaginární rozhovor, rozhovor složený z citací autentických slov - při mých návštěvách u něho
na ploše patnácti let - filosofa, který se pokládal za esejistu - Josefa Šafaříka. Pan Šafařík nás naučil mnohé a v jistém smyslu to podstatné.
Žil zcela jiný život, zcela odlišný od mého, ale nesmírně ovlivnil - v době, kdy jsem se rozhodoval pro nějaké povolání - na počátku blátivě
odporné normalizace, jejíž morální decimaci neodstraní ani několik dalších generací - mou další životní cestu, mimo chapadla moci
a uniformitu profese, která by měla skýtat více než pouhou obživu. Rozdíl mezi povolání a zaměstnáním. Už tehdy jsem si pro sebe
stanovil trochu paradoxální devisu, že se budu živit něčím jiným než budu skutečně dělat, což činím dodnes.
[celý text zde]
Rozhovor s Tomášem Vtípilem (1981), muzikantem, slam-poetou, zakladatelem kapely Čvachtavý lachtan, experimentátorem
na poli elektronické hudby, spolutvůrcem mnohých poeticko-hudebních projektů.
Jsi znám jako muzikant akustický i „elektronický". Jak bys pro sebe tyto dva rozličné způsoby hudebního projevu a působení
charakterizoval?
Mezi „akustickým" a „elektronickým" projevem nevidím rozdíl. On reálně neexistuje ani v praxi: i elektronické hudební nástroje rozechvívají
konkrétní masu vzduchu na konkrétním místě (což má za výsledek zásadní vliv) a vytvářejí akustické jevy, tj. zvuk. Naopak i hra na violu
da gamba se dostává na „elektronické" území už jen tím, že je snímána mikrofonem a zesílena nebo zaznamenána. Jde tedy spíš o jakýsi
dost vágní rozdíl ve vnímání těchto způsobů hudebního projevu. Vsadil bych se, že leckdo, kdo pranýřuje elektroniku v hudbě jako „chladnou",
„nelidskou" atd., netuší, kolik studiové a počítačové práce se skrývá za jeho oblíbenou nahrávkou dejme tomu rumunského folklóru.
Subjektivně vnímám určitý rozdíl díky tomu, že „akusticky" většinou pracuju s jinými lidmi, „elektronicky" hlavně sám. To skrývá nebezpečí ztráty
reflexe, jakéhosi autismu, zahrabání se do iluzorních nuancí a zdánlivě nekonečných zvukových možností, které nebudou nikdy využity, protože
se jimi budu prodírat tak usilovně, že nezbude čas na hudbu. Ale to se může stát i básníkovi nebo tomu hráči na violu da gamba. Takže opakuju,
žádný podstatný rozdíl zde necítím.
[celý rozhovor zde]
|
Obálka druhého vydání MMR.
|
Začátkem roku vydalo nakladatelství Vetus Via (po deseti letech od vydání prvního) 2. vydání knihy Magorova mystické růže. Historie prvního vydání je spojena
s „básnickým" setkáním na hradě Bítově koncem září 1996.
Jako jedni z vytrvalců pobývali jsme s Magorem, již nad ránem, v příjemném prostředí recepce Dr. Zdeňka Pavelce, dobře se osobně nijak příliš neznajíce, v náležitě
karnevalové náladě, kdy ze zásob tamějšího baru zbyly snad jen after-shavy a nějaký dámský parfém. Po té, co jsem na Magora zakřičel: „A kde jsou ti
staroříšští Rouaulti?!", tento se na mne - ale spíše herecky - vrhl, neboť si myslel, že ho podezírám - jistě bych tehdy nebyl sám - z loupeže. Na krev ani nedošlo.
Pak jsme se už jen vzájemně uráželi, a myslím, že dost vybraným způsobem, kdy jsme se předbíhali ve fantazijních nadsázkách odedávného umění, jak koho co
nejneobvykleji a nejrafinovaněji urazit.
|
Dáša Vokatá, I. M. J., Zuzana Brejchová, Karel Schwarzenberg
Festival Konec Léta 2006
|
Z recepce jsme šli rovnou na snídani. Dáša Vokatá už pojídala svou dvojitou porci ham-and-eggsu a Ivan Diviš vyprávěl, s básnickými obraty a příměry, jak
ho nějaký mladý a uctivý básník ráno vyrušil, když se věnoval nutným úkonům na záchodové míse, kterou takto opustil příliš brzy. Mezitím jsme i my něco
pojedli, Dáša začala hrát na kytaru a zpívat - kdoví proč - „Jó, třešně zrály"… Ivan Diviš mumlal temné výhružky o zamýšlené sebevraždě, nikdo už ho moc
neposlouchal, duše ostatních stolovníků (kromě Diviše a Dáši, kteří se dobře vyspali) bloudily svými vlastními opouštěnými světy, na pozadí přepíjené kocoviny,
do čehož se Ivan Diviš chvílemi vrýval opakovanými exposé o svých suicidálních sklonech. „Ivane, ty by ses nezabil?" ptá se jednu chvíli Magora. Když otázku opakuje potřetí,
Magor se jenom mezi řečí s Dášou k němu otočí se slovy: „Já jsem katolík, blbečku," a pokračuje v nesouvislém hovoru s Dášou, s námi ostatními, v hovoru plném diskontinuity
egotických úvah, esoterních narážek a opilecké monománie... [více]
Rozhovor s Milanem Kozelkou (1948), performerem, autorem happeningů, land-artových projektů, tří literárních antologií a knih Koně se
zapřahají do hracích automatů, Ponorka, Celebrity a dalších.
Ostravský básník a literární historik Petr Hruška o tobě - resp. o jedné z tvých antologií, tuším té „ostravské" - v jedné anketě napsal
(cituju přibližně): „Nevybral, nesestavil a edičně nepřipravil Milan Kozelka". Co si o tom myslíš?
To řekl o ostravské antologii, která se jmenuje V srdci černého pavouka. Už od začátku se k té publikaci stavěli s Janem Balabánem odmítavě,
asi jim vadilo, že jim někdo cizí vlezl do revíru a k tomu někdo, kdo byl z opačného konce republiky. Když byl křest antologie, tak se rozplývali
nadšením a obdarovali mne flaškou vodky a po uplynutí několika měsíců mne a zmíněnou antologii ovšem začali pomlouvat. Nechápu to, je to
projev ryzí malosti a ubohosti. Přitom ani předtím, ani potom se v Ostravě nikdo na nic podobného nezmohl. Dnes už je mi to jedno.
[celý rozhovor zde]
Rozhovor s Janem Balabánem (1961), spisovatelem žijícím v Ostravě, autorem povídkových knih Středověk, Boží lano, Prázdniny
a Možná že odcházíme, románů Černý beran a Kudy šel anděl a řady kritických i jiných textů.
Čas od času si někdo objedná tvou knihu Boží lano, která však už je rozebrána. Domníváš se, že bychom měli do světa vypravit nové vydání?
A pokud ne, tak proč?
Rád slyším, že si na Boží lano ještě někdo vzpomene. Pro mě je tahle malá knížka hodně důležitá. Považuji ji vlastně za první
autentickou knihu, kterou jsem napsal. Bylo to před dvanácti lety v Pittsburgu v Pensylvánii na autobusovém nádraží. Stýskalo se mi
po domově a zároveň jsem se návratu bál. Prožíval jsem tehdy takový životní úsek, kdy se ti všechno hroutí a ty v tom hroucení ještě nejsi
schopen zahlédnout nějakou novou skladebnost, nový smysl, kvůli kterému se to všechno vlastně hroutí. Tehdy jsem neměl ani nástroj k reflexi
těchto stavů a dějů. Snové a fantazijní polohy, které jsem do té doby pěstoval a částečně publikoval ve své první knížce Středověk,
s tímhle nemohly hnout. V těchto polohách jsem mohl depresi leda tak zahlubovat nebo poeticky prožívat a to samo osobě není k ničemu.
[celý rozhovor zde]
Pro Jana Steklíka,
k výstavě kreseb v klubu Modrý Trpaslík,
Česká Třebová, 8. 12. 2006
Pozoruju kolem sebe mladé lidí a docházím k jednoznačnému přesvědčení, že je to již zcela generace odvislá od počítačového marnění času.
Od počítačů-kompjútrů, které sice čemusi praktickému a užitečnému mohou sloužit, většinou však rafinovaně vtahují svobodné duše
do manipulované závislosti, před kterou je těžká obrana, která však zcela život těchto mladých lidí zplošťuje, zbezvýznamňuje a infantilizuje.
Tato „hra" (mám na mysli hru „počítačovou") je velmi vážnou věcí, protože je - ale konec konců jako v důsledku jakákoli jiná tzv. hra -
„hrou doopravdy".
[celý text zde]
CENA JAROSLAVA SEIFERTA PRO IVANA M. JIROUSE
Dvaašedesátiletému básníku Ivanu Martinu Jirousovi byla udělena cena Jaroslava Seiferta. Sešlo se hodně dobrých lidí v kostele sv. Anny
v Liliové ulici, někteří ještě zašli popít a dooslavit do literární kavárny Zdeňka Cibulky v Řetězové ulici. - Abych uvedl na pravou míru slova
oslavencova (neboť u fotografie v Lidových novinách je citace špatná) - když byl I. M. J. vyzván, aby vystoupil před publikum převzít cenu, řekl jen
zhruba těchto několik slov: „Básníka Jaroslava Seiferta miluju. A nejraději mám jeho básně z pozdního období, básně, které napsal nedlouho
před smrtí. Nebudu zde vůbec mluvit za sebe, ale řeknu vám jednu ze tří básní Jaroslava Seiferta, které znám zpaměti. V minulosti
panovaly obavy, abych se zde případně neobnažoval. Nebudu se zde tedy obnažovat ani duchovně. - Zde je ta báseň…" Věru o „duševním"
obnažování, jak zaznamenaly Lidové noviny perem své redaktorky, řeč nebyla. - Ale kdo by zde odlišoval slova „duševní" a „duchovní", v zemi
tak tristně zmaterializované a programně protiduchovní. Eh, slova, slova. Aspoň že ta Seifertova cena „za slova" tu zůstala.
J. E. F., 29. 10. 2006
ODPOVĚĎ NA OTÁZKU ČASOPISU TVAR
Již více než rok pořádáte v Brně pravidelné čtvrteční múzické večery Potulné akademie. Dosud se konaly na Skleněné louce,
počátkem léta se přesunuly do hospody U Sucháča. Jak na změnu reagovali tvůrci a hosté a doznala proměny i programová stránka
těchto večerů?
Všechno má svůj čas. A všechno je komunikace. Práce je komunikace, láska je komunikace. Nikdo není nezávislý, nikdo netkví na místě
v nepohnutelnosti. Ani tvůrci, ani hosté. Nezabývám se starými schématy, nechci opakovat klišé. Chci vytvářet novou realitu, nebo se na ní
aspoň podílet. Všechno má nejen svůj čas, ale i místo. A ta místa se v životě mění. Ve sklepení Skleněné louky se velmi špatně dýchalo
a nebylo moci, která by s tím něco dokázala udělat. Ano, byl to příjemný a intimní prostor, ale svým způsobem malý a stísněný. Vyzkoušel jsem
si tam téměř roční provoz a rozhodl se odejít. U Sucháča zvukově („tunel") a provozně („fotbálek") nejsou ideální podmínky. Ale je to prostředí
vstřícné, živé, publikum velmi mladé (hlavně to mimoděčné, u stolů s tyčemi, s panáčky a kuličkou), majitel vždy všemu čelí osobně, sám stojí
za barem a já vím, s kým jednám. Tvůrci? J. H. Krchovský tam vystupovat nemůže. Ale vystupují tam rapeři a básníci odolnější a méně nároční.
Ale tím netvrdím, že méně zajímaví a pro posluchače méně podstatní. Taky z mého vlastního čtení se stává tak trochu rap, nebo i slam poetry.
Hosté? Věrní zůstali, protože pochopili úskalí, jakými se Potulná akademie musí prodírat, s tím, že každé její momentální místo je místem
přechodným. To je ostatně i jejím principem. Proč ne v Ostravě? A tady jsme zase u té komunikace. Program jinak, jeho stavba, se příliš
nezměnil. I když „slabší kusy odpadají", jak se říká. Všude lze udělat centrum, pokud se v něm soustředí život, energie a nezáludné přesvědčení
účastníků, resp. organizátorů. Teď je to pro mě hospoda U Sucháča.
J. E. F., Tvar č. 16/2006 (Jedna otázka pro…)
Člověk se může rozhodnout, zda do věcí bude „vstupovat", či nikoli. A kdo vstupuje, zakopává o práh, o lidi v místnosti, kde je špatně vidět,
naráží do nábytku, je v ustavičné nejistotě, že dělá něco nepatřičného, riskantního, nesmyslného. Je ještě několik solitérů, kteří dělají festivaly
pro radost lidem, festivaly prakticky finančně nezajištěné, festivaly v ustavičném hlídání peněz, aby je ještě nakonec, to, co zbylo, někdo neukradl
(znaje dobře tento národ, tyto národy), ale festivaly v jakési vnitřně nezranitelné a radostné svobodě, která je odměnou za všechno tápání a pády.
Pro mě takovým festivalem - řekl bych vzorově - je Krákor, brněnskými přáteli pořádaný, vždy koncem června, ve Vrabčím hájku na okraji
Moravského Krumlova.
[celá zpráva zde]
Rozhovor s Pavlem Zajíčkem (1951), básníkem, zakladatelem DG 307, nahraný v Brně v non-stopu Lamplota, ráno, když židle v zadní místnosti
byly na stolech a uklízelo se, 26. března 2006. Publikováno v novinách Potulné akademie Uši a Vítr, č. 4, duben 2006.
V žádném z minulých rozhovorů jsem se neubránil tomu propoji na minulost, na ten přelom 70tých a 80tých let… Mohl bys říct - několika slovy
- své bezprostřední důvody - žes odjel a kam odjel's?
Nechytal jsem ten souboj toho novýho, dalo by se říct v podstatě politickýho, v ilegalitě, řešení světa. Ty šusťáky, který poletovaly světem
jak motýli, s těma kopiema Charty a tak dál, při vší naprostý úctě k tomu všemu… Cejtil jsem - to nejsem já! Já prostě nemám lepší náhradu
za tenhle svět! V podstatě ty sedmdesátý léta nebyly bojem proti systému, to bylo - bejt sám sebou. A uskutečňovat svůj svět.
Ale k tomu odjezdu: To bylo po zavření - který bylo krátký - u mě to byly čtyry roční období - ale kdy na každým dalším kroku ti hrozilo další zavření,
aniž bys věděl proč. Začal jsem chlastat a v podstatě - nic nebylo - všechno se pohybovalo po mlhách. A po jedný takový akci, kdy jsem dostal -
při nějakým tom výslechu - šíleně od těch chlápků do držky, tak jsem odcházel z tý ústředny moci, z tý vyslýchárny, a vyšel jsem do letní ulice,
a první, co jsem si řek', bylo - Seru na to tady!
[celý rozhovor zde]
Rozhovor s Vráťou Brabencem (1943), básníkem, saxofonistou The Plastic People of the Universe, nahraný v čajovně Skleněné louky v Brně, 16. 3. 2006,
po vystoupeních v Olomouci a Třebíči.
Jak na tebe působil koncert ve Slivenci začátkem měsíce? Změnili se lidé 30 let po koncertu v Bojanovicích?
Koncert v Bojanovicích jsem sledoval naprosto střízlivým okem, protože jsem byl dovozce aparatury, takže do rána jsem si nemohl dát ani malý pivo. A tenhle jsem sledoval s tím,
že jsem si to malý pivo moh dát. Oba koncerty měly společný jedno: bylo tam ohromně veselo. Včera v Třebíči se mě takovej mladej kluk ptal, jak jsme bojovali proti komunismu.
Říkám, no člověče, my jsme moc nebojovali. To je věc, kterou opakujeme furt. Komunisti měli svý starosti, svý třináctý, svý čtrnáctý, patnáctý sjezdy, a my jsme měli svý druhý setkání,
třetí setkání druhé kultury, jak to Magor pojmenovával. A myslím si, že nejvíc jim vadila ta veselá, krásná, pěkná, přátelská - rád bych řek i láskyplná - atmosféra. My jsme skutečně neleželi
v zákopech, nepsali jsme tajný plakáty, ani jsme si doma nedělali bomby. Největší urážka je, když si člověk někoho nevšimne. Pokud bych se s někým ještě hádal, tak projevuju vlastně
ještě účast nebo spoluúčast nebo dialog. Nebo i někomu dát přes držku je ještě furt kus lásky.
[celý rozhovor zde]
„Co je pravda? Zač vším, co máš a co jsi, dovedeš ručit. Neptej se, co je pravda, ale ptej se: zač dovedu ručit? zač ručím?" Takové slovo slyšet ve dvaceti! Tuto silnou kávu
osamělců, bouřliváků a tvrdohlavců! Bez nich by národ byl jen stádem poplašených ovcí. Neviděni, málo slyšeni, téměř nečteni. Měl jsem to štěstí,
že jsem Josefa Šafaříka (1907-1992) poznal osobně už na počátku r. 1972 a těšil se jeho blízkosti, jeho opoře, jadrnosti a síle jeho slova po dvacet let.
Říkal o sobě: „Jsem esejista, ne filosof. To slovo je příliš spojeno s katedrou a dějinami filosofie. Nikoli s úsilným hledáním pravdy, smyslu
života, a především toho vlastního." Jednou mi řekl: „Zápasil jsem sám se sebou o sebe. Moje zápolení a práce směřovaly k tomu, vyznat se sám v sobě, dojít
jistého poznání svého vlastního života. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku." - Když jsem se snažil
trochu vypomáhat při opisování jeho poslední knihy (Cestou k poslednímu - v r. 1987), říkal: „Tu knihu jsem nepsal proto, že bych ji chtěl napsat,
ale proto, že jsem ji napsat musel! Rád bych, aby se křesťané zamysleli nad tím, co zameškali, že jsem takovou knihu musel napsat. A všechno,
co jsem napsal, směřuje k vypořádání se s mocí!" Při opisování rukopisu jsme mluvili taky o našich různých náhledech na některé věci. Na to J. Š.:
„Ale to je přece samozřejmé! To by jinak jeden z nás byl na světě zbytečný!" - Takové osobnosti chybí národu, národu v jeho duchovní vyprahlosti, duševní
lenosti a pomatenosti hmotou, penězi a mocí. Mnoho nápisů, epitafů, sloganů by se dalo sestavit z díla tohoto básníka myšlenky. Závěrem aspoň slovo
k umělci, jako reprezentantu nejvlastnějšího cítění tohoto - filosofa-esejisty: „Umělec potřebuje svobodu, ne aby dělal, co chce, ale aby byl,
kdo je. Jakmile se umělec pustí do toho, co je možné, místo co je nutné, octne se na scestí a přivěsí ke své existenci nerozluštitelný otazník.
Ztratil ponětí o zákonu ve svobodě a uzrál pro zákon bez svobody."
[celý scénář zde]
MAGORŮV RATTUS KNIHOU TÝDNE:
„Knihou týdne" byl Lidovými novinami deklarován Magorův Rattus norvegicus (Vetus Via, 2004). Rozsáhlou recenzi Ondřeje Horáka si můžete přečíst zde:
http://lidovky.centrum.cz/archivln/archivln.phtml?
sec=35&sub=71&d=20&m=12&y=2004
|